Železné vejce

Pověst Železné vejce má historické jádro spočívající v tom, že v 19. století se skutečně na náměstí našel poklad zlatých mincí a že dvě mince byly dlouhodobě uchovávány na chropyňské radnici, aby se staly exponáty v expozici dějin města vybudované v r. 1983 Muzeem Kroměřížska v chropyňském zámku.

Nálezy mincí v regionu nejsou ničím neobvyklým. Vypovídají o tom, že jejich majitel považoval za nezbytné svou hotovost, své pracně získané finance nějakým způsobem ukrýt. Důvodem k tomu mohla být neklidná doba, válečná tažení a průchody vojsk nebo i snaha zajistit mnohdy značnou peněžní hotovost před různými nevítanými hosty. Mnoho takových pokladů bylo jistě svými majiteli vyzdviženo zpět, ale stejně tak mnoho jich zůstalo na další staletí ukryto v zemi a čekalo na své znovuobjevení. Osud původních majitelů pak asi příliš radostný nebyl, jestliže jejich hotovost zůstala někde zapomenuta.

Také v okolí Chropyně bylo učiněno více podobných nálezů – v Záříčí, v Žalkovicích, v Kyselovicích, větší nálezy pak v Kojetíně a v Kroměříži.

V Chropyni samé se nalezlo několik pokladů mincí z různých dob, bohužel většinou bez ověřitelných nálezových okolností. To platí pro zvláště zajímavé nálezy římských mincí; z nich největší byl nález učiněný někdy před r. 1918 a je z něj známo 18 mincí, většinou císařů panujících v Římě ve 4. st. n. l. V neznámé době, někdy kolem pol. 19. stol., byl v Chropyni učiněn nález obsahující 6 pražských grošů, tří grošíků Karla IV., groš Ferdinanda II. a jeden krejcar. Posledním mincovním pokladem z Chropyně je ten, který je popsán v naší pověsti. Dobové Kroměřížské noviny z r. 1886 zachytily vlastní nález takto: „Nález. Dne 22. dubna bylo při upravování návsi v Chropyni v hliněné popelnici nalezeno 28 zlatých dukátů v ceně asi 140 zl. r. č. Na přední straně jest vyražen nápis „Sigismund“, žáden však rok“. Doplňujícím zdrojem údajů, byť z pozdější doby, je soukromá pamětní kniha, jejíž autor Vilém Dolníček o nálezu zaznamenal: „Horním koncem náměstí ze středu městečka k Hejtmanu po kraji jeho dále k Záříčí r. 1873 postavena silnice. Před čís. 59-60 stával až sáh vysoký břeh, pod ním prohloubina, močál. Když dělníci 1887 horní polovici náměstí srovnávajíce umělý pahrbek rozkopávali, přišli v něm na množství popelnic a vejčitou hliněnou pokladnici, již mladí dělníci mezi sebou tak dlouho pohazovali, až jeden z bujnosti kopačem ji rozbil, z ní se vykulilo 28 zlatých penízů z doby Vladislava Jagela a Zikmunda krále. Zlatník odhadl kus na 8 zl. 40 kr. Dva z nich jsou na radnici v zasedací síni, za sklem ve zdi na památku. O popelnicové střepy se nikdo nestaral, pracující mládež je na místě rozbíjela.“

Pověst Železné vejce

V hanáckém městečku Chropyni se měli čím pochlubit. Pole jim dávala bohatou úrodu pšenice, ječmene, žita i ovsa. V lese za každým stromem byl jelen nebo srnec a bažantů tam poletovalo jako slepic v panském kurníku. V řece Bečvě se statní sumci podobali dřevěným polenům a kapři v rybníku byli tuční, že se jim ani plavat nechtělo. Divoké kachny a husy se prý kolem vody daly střílet motykou.

Z dobrého bydla se však Chropyňští zpovykali. A zvláště se chytili panských moresů, když do jejich škol začali chodit synci z předních moravských rodů. V městečku se objevovali erbovní páni a zemané a všichni si tu počínali jako doma.

Měšťané vystavěli na rynku pěknou radnici, potom vyměnili v pivovaře sládka a vařili pivo ostré jako křen. Ponocný musel troubit hodiny tak, jak si páni radní přáli, aby doma neměli mrzutosti, když se pozdě vrátili z hospody. A nakonec si našli nového kantora, protože se jim zdálo, že starý špatně učí své žáky chropyňským moresům. Tehdy prý v městečku nastal pravý ráj na zemi, přestože do Chropyně pořád vedly cesty hrbolaté, plné bláta a výmolů. Než někdo přešel z dolního konce na horní, bláto měl až za ušima. Nejvíce se nazlobily panímámy, když každý den čistily řasnaté modré pláště svých pantátů od všelijakého neřádu.

Purkmistr býval také umazaný od bláta a od prachu. Jednou přišel zase takhle domů a hrnul si to ve vysokých botách rovnou do světnice. Jeho žena spráskla ruce a začala křičet: „Tož to se na to podívejme! Já abych si obě ruce udřela až po ramena, když tady chci mít čisto, a náš pantáta jde domů jako do chléva. I to boží hovádko se nejdřív podívá, kam si může stoupnout. Ale tobě je to jedno, ty máš jiné starosti. Ančo! Marijáno! Pojďte sem! Dolů s botama, nebo se neudržím a zle to s pantátou dopadne!“

Děvečky hupkem přiběhly. Každá z jedné strany se vrhla na purkmistra a tahaly z něho boty, jenom aby panímámě vyhověly.

Purkmistrova žena byla hodná ženská, ale když se jednou za čas rozzlobila, nikdo se jí neodvážil odmlouvat. I purkmistr se bál promluvit. Trpělivě čekal, až ho ženské zuly a natáhly mu pantofle, potom hodil plášť přes bidlo a sedl ke stolu. Ale panímáma měla oči jako ostříž. Podívala se na plášť, na muže a znova začala:

„Kdes chodil! Kde ses coural? Jenom se na ten kabát podívej, jak vypadá. Taková ostuda! Co si lidi o nás pomyslí? Chropyňský purkmistr chodí po městečku jako kdovíjaký šupák.“

„Co se dá dělat, když nás pánbůh nemá rád,“ povzdechl si muž. „Bláta nám nadělil víc, než si zasloužíme. Tak to musíme trpělivě snášet.“

„Co to povídáš?“ rozkatila se panímáma. „Copak jste už všichni v městské radě pozbyli rozumu? Pořád jenom vysedáváte na radnici, ale abyste dali do pořádku blátivé cesty, to ještě nikoho z vás nenapadlo. Já ti tedy něco povím, pantáto! Jestli něco neuděláte, vzbouřím všechny ženské a budete mít doma takové peklo, o jakém se vám nikdy nezdálo.“

Purkmistr poznal, že je zle. Když se jeho žena rozhodla, že něco udělá, tak to také udělala. Nejdřív dostal strach, co tomu řeknou páni v radě. Do takové práce se nikomu nechtělo, na gruntech bylo co dělat od jara do jara. Ale doma chtěl mít klid, a tak mu nezbylo než si to v hlavě do večera přebrat.

V městské radě nastalo pozdvižení, když se radní dověděli, že musí opravit cesty, jinak že budou mít doma peklo na zemi. Ještě nikdy se spolu tak rychle nedohodli. Ani pivo jim nechutnalo, když vyhlašovali novou robotu.

Obecní policajt vyšel s bubnem na horní konec městečka a začal vyvolávat: „Na vědomost se dává, že bude nová robota! Kdo na ni nepřijde, zaplatí do obecní pokladnice dva rýnské pokuty. Doma mohou zůstat jenom děcka, ženské a staří, aby v práci nepřekáželi.“

Bum, bum, bum! Paličky tloukly do bubnu a policajt vyvolával, že zítra se bude odklízet chropyňské bláto. Bum, bum, bum!

Sousedé začali nadávat, co je to za novoty. Taková robota v městečku ještě nikdy nebyla. Ale ženské jim daly co proto. A tak se druhý den přece jenom pustili do práce.

Formani navozili štěrk. Kopáči srovnávali hrboly a výmoly. Každou louži zavezli a za nějaký den byly chropyňské cesty rovné a čisté jako stůl. Jenom uprostřed rynku zůstávala hromada, kterou museli vždycky s koňmi objíždět. Bývala tam od nepaměti a žádnému se do ní nechtělo. I tentokrát chtěli Chropyňští nechat tu hromadu, kde byla. Ale purkmistrova žena měla oči jako ostříž. Každou chvíli se objevila na rynku, aby dohlédla, jestli je všechno v pořádku. Když viděla, že se do té hromady nikdo nedal, domáhala se v městské radě nápravy.

Purkmistr i páni radní chtěli mít od ženských pokoj a klid. Vyhlásili tedy novou robotu. Sousedé se konečně pustili do té hromady. Kopou jeden den, kopou druhý. Hlínu odvážejí na pole a nemohou se dobrat konce. Až to purkmistrovi nedalo, vzal vidle, zapíchl je do zbytku hromady – a vidle zazvonily o kámen.

Kopáči se znovu pustili do práce, odhrabali hlínu, a tu jeden z nich vykřikl: „Lidičky, to není kámen, to je železné vejce!“

Honem to ometli a skutečně – na rynku leželo veliké železné vejce. Bylo větší než sud od piva. Sám purkmistr s celou městskou radou okolo něho postávali. Nevěděli, co s ním, ani kde se tu vzalo. Staří lidé tvrdili, že leželo v zemi odjakživa, že je tam snesla nějaká dračí potvora.

„Takové vejce nemá žádné město ani žádná dědina. Jenom my v Chropyni se jím budeme pyšnit,“ prohlásil purkmistr a radní se ho hned ptali: „To je necháme ležet na rynku? Co kdyby nám je někdo ukradl? Musíme je hlídat.“

„Vejce uložíme na chropyňské radnici!“ rozhodl purkmistr. „Tam bude v bezpečí.“

Lidé se ho chopili a chtěli vejce odnést, ale bylo příliš těžké. Chlapi se do něj opřeli, ale neuzvedli je, museli je po rynku kutálet. Vejce poskakovalo před nimi sem a tam. Konečně je dostali až k radnici pod schody, ale když je chtěli vytáhnout nahoru, hned z prvního schodu jim spadlo zpátky a prásk! Veliká rána, jako když praskne obruč u sudu, a železné vejce se rozpadlo na dva kusy. S cinkotem se z něj začaly sypat zlaté dukáty.

Všichni se na ně vrhli. Purkmistr se rychle prodral houfem až k pokladu a podařilo se mu sebrat dva kousky. V tlačenici mu někdo utrhl límec a kopl ho do holeně, jeho široký klobouk zmizel v klubku lidských těl a městské právo se válelo po zemi.

Když se konečně purkmistr vzpamatoval a vyhrabal se z klubka lidských těl, uviděl, že dukáty zmizely. Hodně se rozzlobil.

„Z moci svého purkmistrovského úřadu vás všechny vyzývám, abyste peníze vrátili! Železné vejce se zlatými dukáty patří do městské pokladny!“

Marně volal purkmistr chropyňské občany k pořádku. Nikdo se nepřiznal, že si nějaký peníz vzal. Jenom purkmistr třímal v každé ruce po jednom zlatém dukátu a vedle něj zůstaly ležet dva železné střepy.

(z knihy Heleny Lisické - Pověsti starých měst)