Hejtman

Při svých vycházkách k bývalému rybníku Hejtman, rozkládajícímu se kdysi mezi Chropyní a Záříčím a již před staletími přeměněnému v louky, překračují tamní občané na několika místech nevelký vodní tok, zvaný Svodnice. Původně se jednalo o potůček, pramenící při Újezdci u Přerova a odvádějící vodu zejména z Lověšic, Bochoře, Věžek, Záříčí a Chropyně, kde se vléval a ještě dnes vlévá do mlýnského ramene řeky Bečvy.

Nahlédnutím do běžné turistické mapy zjistíme, že v průběhu Svodnice převažují dlouhé rovné úseky, naznačující značné umělé zásahy, prováděné v souvislosti s meliorací přilehlých polí v období krátce před 1. světovou válkou.

Vodní poměry v regionu byly před staletími přece jen složitější než dnes, kdy celkově poklesla hladina spodních vod a kdy došlo k rozsáhlým regulacím řek Moravy, Bečvy a říčky Moštěnky, významně ovlivňujících svou sítí meandrů a starých koryt vzhled celé krajiny.

Potok byl v 16. století, při zakládání rybníků v okolí Chropyně, využit jako částečný napájecí zdroj těmto rybníkům. Když však po třicetileté válce došlo ke všeobecnému úpadku rybničního hospodářství, byl největší rybník Hejtman napouštěn jen v některých letech. Definitivně vzal za své v roce 1792, kdy s výjimkou Zámeckého rybníka byly zrušeny úplně všechny rybníky na kroměřížském arcibiskupském panství. Svodnice pak patrně volně ústila na dno bývalého rybníka, vedena jen v nevelké zemní rýze, způsobujíc pro její postupné zanášení trvalé podmáčení přilehlých pozemků v okolních polích tak přibývalo půdy, na níž zůstávala stát dešťová i spodní voda. K nápravě došlo až za dob fungování cukrovaru, kdy se v důsledku pěstování řepy cukrovky musela okolní pole patřičně odvodnit.

Naše pověst nás však zavádí do dob, kdy místo, dnes označované jako Hejtman, své jméno ještě nemá. Pověst sice mluví o vojenském hejtmanovi, je však pravděpodobné, i když historicky neprokazatelné, že rybník Hejtman dostal své jméno po svém zakladateli Václavu z Ludanic, který byl zemským hejtmanem Markrabství moravského.

 

Pověst Hejtman

V místech, kde se rozlévaly kdysi vody rozsáhlého rybníka, zůstaly močály a bahniska, většinou zarostlá travou, mnohde okem nepozorovatelná. Za noci se tu objevovala světýlka a ta svedla leckterého pocestného z cesty a přilákala k nebezpečným místům na louce.Nejčastěji se však vyprávělo o rakouském důstojníkovi z kroměřížské posádky, který tu nalezl i s koněm smrt. Stalo se to tak:

Vojáci z kroměřížské posádky šli na cvičení. Pochodovali do Chropyně a mířili dál, vojáci pěšky, důstojníci vpředu a po stranách na koních – nejinak, než jak to praví básník J. S. Machar v básni Pětadvacet Písečáků: „My jsme měli jenom nohy, oni arci kobyly.“ Velitem byl hejtman Ritter von Priffer, nadutý, domýšlivý šlechtic, který se domníval, co on poručí, to se musí provést a zdařit.

Přitáhli k Hejtmanu. Krásná velká louka, rovina jako na dlani. Povel: „Halt!“ Rozkaz: „Předvést útok přes louku na protější hráz. Vorwärts!“

A vojáci běží, běží… Však co to? Najednou přední řady zpomalují, až se docela zastaví, zadnější dobíhají, zastavují se rovněž, rozpačitě se rozhlížejí.

Hejtman na břehu je vztekem všecek bez sebe: "Donnerwetter! Was soll es bedeuten? Počkejte jenom!" Rozjede se tryskem za vojáky, vrazí mezi ně, švihá bičíkem svého koně i vojáky – najednou bác! Hrdina leží v močálu. Přeletěl přes hlavu koně, když se kůň náhle zarazil. Koňovy tenké nohy se boří do bahna, kůň rychle klesá, už mu vyčnívá jen hlava, jež se zoufale zdvíhá – a v okamžiku se nad ním země zavřela.

Nejinak se vedlo také hejtmanovi. Házel sebou, bránil se, ale zapadal čím dál hlouběji, až se také jemu stala bahnitá louka hrobem.

Dlouho se vykládalo v Chropyni o hejtmanovi a jeho hrozném osudu, často, přečasto znělo slovo hejtman, až se přeneslo jako název na louku a všeobecně se ujalo.

(zdroj: Jindřich Spáčil, Bohumil Řezníček – Z časů dávných a nedávných)